PORADNA PRO RODIČE A BLÍZKÉuživatelů návykových látek

Zamiloval jsem se do feťačky, a nevím co teď

Životem chodič

Dobrý den, jmenuji se Jakub (21) a v poslední době jsem se v životě začal ocitat v situacích jenž můj život plní bezmocí, a ten tak nějak celkově degraduje. Vím že můj život potřebuje změnu aby mohl začít být naplňován, nevím ale jakou, ani jak.

Nevím ani kde bych měl začít aby byla situace pochopena co nejpřesněji, tak to vezmu od úplného začátku.

Vyrostl jsem na vesnici, dětství bylo tak nějak v pořádku, někdy dobře někdy špatné, shrnul bych jako normální.

Býval jsem ale velmi ulhaný, a s potřebou být vážený ( ano už jako dítě). Dokonce jsem se i dopouštěl šikany, nikomu jsem ale ublížit nechtěl, chtěl jsem jen aby se všichni bavili a tím pádem mě měli rádi.
Uvědomovat a tudíž zbavovat se toho jsem začal až v pubertě, kdy mě tento přístup připravil o lásku (17).

V pubertě jsem se postupně přestávál doma cítit jako doma -> ze školy jsem se nikam nehrnul(dojížděl jsem), klidně se jen tak procházel, nebo seděl na nádraží, zatím co všichni už byli doma.

Přestal jsem si rozumět s rodiči ( ve společnosti obou rodičů zároveň, nebo matky ). V těch dobách začal otec pracovat v zahraničí ( 10dni pryč 3 doma ) a můj vztah s nimi šel totálně s prominutím do hajzlu.

S matkou jsem se hádal a měl problémy zatímco otec pracoval, a když přijel domů, měl jsem problémy už i s ním, jelikož moje hádky s mámou mu brali klid a pohodu. Byla to tedy moje vina a jasně mi to bylo dáno najevo. Necítil jsem se tam jako mezi svými lidmi, necítím.

V tu dobu jsem začal pravidelně užívat marihuanu, a celkem mě to pohltilo.
Dodnes jsem si jistý tím, že mi to v těchto dobách velmi pomáhalo.
Už mě to netrápilo, získal jsem velký nadhled a dokázal jsem si to vysvětlit.
Bavila mě samota.

Po marihuaně jsem se samozřejmě narazil i na jiné drogy, velmi mě zajímaly, ale tím to pro mě končilo. Měl jsem rozum.
Po půl roce s partou, která byla pojena závislostí na metanfetaminu, jsem rozum ztratil, a také substanci vyzkoušel.

Byl jsem velmi zodpovědný, měl jsem nastudováno, a věděl do čeho jdu.
Po zhruba 4-5 měsících, prvním pocitu chtíče (jaký jsem nezažil) a první otázky z "čistého" okolí. Jsem si řekl, "tak vole a už to není prdel".
A drogy se zřekl, díky marihuaně, povinnosti ( škola ) a posilovně, to za mě nebylo nic těžkého.
Moji v těch dobách přátelé stejný názor neměli, a zřejmě nedostatek, sebereflexe jim umožnil držet myšlenku "že to ještě prdel je".
Za čas můj posun x jejich degradace mě od nich odpojil úplně.

Přišlo mi že se mi daří, byl jsem zaměřený jen na sebe, posouval jsem se, pořád ale v samotě. život mi to i přesto oplácel jenom pozitivně.

Před maturitou jsem se zamiloval nejdřív do známé, pak už kamarádky, nakonec přítelkyně. Nejvíc mě k ní přitahovala její vnitřní bolest. Popsal bych to jako touha po tom ji spasit, ne změnit ale pomoct ji.
Nedokázat to by ve mě spustilo neuvěřitelnou vlnu viny a bezcennosti. Takže jsem kývl na společné bydlení. Věděl jsem že to není správné, ale byl jsem zamilovaný, a odejit z domu me moc lákalo. Podotýkám že to bylo v dobách mého vrcholu sebevědomí, měl jsem čisto a uměl jsem se rozhodnout s jistotou.

Vztah sám o sobě nebyl úplně špatný.citil jsem se milován, potřebný, a bylo vidět že si mě partnerka váží. Převzala moje zásady, respektovala mě, a vzhlížela ke mě.
Naplňovalo mě to pocitem míru na duši.
Bralo mi to ale všechen čas co jsem měl pro sebe jelikož partnerka byla velmi složitá a potřebovala hodně času. Nevadilo mi to.
Nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý jako tím že je to "ta ona", a ona mi dávala jasně najevo že si je jistá tím samým.

Změnil jsem zaměstnání, začal jsem pracovat s ubytováním. Bavilo mě to.
Přítelkyně mě v tom na 100% podporovala.
Začal jsem si všímat že se s ni něco děje, že něco nesedí, zkrátka můj pavoučí smysl jasně říkal "bacha něco je špatně". A taky že bylo.
Byl jsem trpělivý, opatrný, a jednal s respektem jak nejlépe jsem uměl.
Z jejich úst se ale dokázalo dostat jenom to že je nešťastná. A neví proč.
Trvalo to 3 měsíce než jsem přišel na to odkud vítr fouká.
Pracovala v hospodě v maloměstě, kde si našla přátelé (muže). Nedivím se jí, byla doma sama.
Pak to překlelo v časté párty, a nakonec i milostné románky. Občas mi něco vyprávěla, ale vždy jenom tak abych mohl v klidu spát.
Potom jednou se mi svěřila, že ji někdo na bytě nabídl kokain, a v tu dobu jsem věděl že je zle, mnohem víc než jsem si myslel že je.
Kokain to byl totiž jenom kvůli tomu že ten kdo ji to nabídl, už věděl že by si nedala nic jiného než to.
A tak začala brát pervitin bez toho aniž by o tom věděla.
Všechno se mi to v tu chvíli spojilo, a tak jsem na ni vyvinul velký tlak.
I přesto mi nic nerekla.
V zoufalství jsem si sedl k počítači a uchýlil se k tomu že si to zjistím sám tím že ji vlezu do soukromí (nikdy jsem nic podobného neudelal).
Zjistil.
Moje přesvědčení o tom že jsem dobrý člověk, mi pomohlo rychle se vzpamatovat.
I tak jsem ale musel vědět s kým jsem celou tu dobu žil, a tak jsem se připravil na pravděpodobně poslední rozhovor tak abych dokázal být co nejklidnější.
Nedokázal.
Zeptal jsem se, lež, jiná otázka, lež, po třetí se mi do očí odpřísáhla že mluví pravdu, ale lhala. Já se neudržel a dal ji facku.
Nikdy v životě mě nic tak nebolelo, bylo to čisté utrpení.
Ale teď už jsem se ani nemohl opřít o to že jsem dobrý člověk.
Nejvíc mě na tom mrzelo, že jsem si byl jistý tím že se žene do záhuby, a nemohl jsem s tím nic udělat. Naopak jsem tomu ještě pomohl.

Nešlo žít, nechtel jsem, motivace neexistovala, připadal jsem si jako ten největší odpad co chodí po zemi. Nejen z toho co mi udělala ona, ale také z toho co jsem potom udělal já ( říkal jsem si že pro ni musím být vzduch když jsem jí nestal ani za kousek pravdy, a svým činem jsem se pak takhle cítil i sám před sebou ).
Opět mi velmi pomohla marihuana abych se s tím alespoň nějak vyrovnal, a začal to přijímat ( vrátil jsem se k ní po 2 a něco letech, od maturity jsem byl "čistý" )
Zbavil jsem se tedy úplně všeho co by mi to/jí mohlo připomínat, protože odpuštění v té době nebylo možné.

Do mého života během chvíle přišel nový člověk, jako by mi ho snad seslal bůh.
Setkání bylo až nepřirozeně přirozené.
Na ulici mě oslovila překrásná žena, viděl jsem ji zdálky a už to ve mě vyvolávalo klid. Zeptala se mě jestli bych neměl trávu, přišlo mi to ale spíš jako záminka jak navázat kontakt, než že by skutečně něco potřebovala.
Já ji překvapivě měl, a tak jsme se jen domluvili na čase, a sešli se.

Dala mi přesně to, co jsem potřeboval a během jednoho odpoledne jsem si připadal jak znovuzrozený.
Přišel jsem domů a jediné co jsem dokázal dělat bylo sedět na zadku a myslet na to kdy ji zase uvidím.
Tak čistou duši jsem v životě nepotkal, tolik lásky, něhy, radosti, její podstata je opak sobectví...
I přesto jsem si ale všimnul věci které ji bolí, jen je zatím nevidím a nevím o nich.
Zase ta vidina osobního štěstí v tom ji pomoct ( v tu dobu jsem si to neuvědomoval ).

Naučila mě zase žít, pocítit radost a štěstí. Připadal jsem si s ní jako malé dítě v Disney Landu, vlastně pořád připadám. I teď když tohle píšu mi je nádherně, protože myslím na ni.

ALE! a teď se konečně dostávám k alfa a omega mého psaní.
Strašně bych to chtěl všelijak různě okecávat, a omlouvat...
Ale pravda je ta, že se ukázalo, že je závislá na pervitinu, a ještě k tomu v tomhle tématu absolutně nevzdělaná.
Nezná základní specifika drogy -> podléhá závislostí a ani o tom neví.
Zname se 5 měsíců, snažím se s ní pracovat velmi pomalu, a bejt trpělivý, nesoudit, nevyčítat.
Nejdříve jsem si myslel že to ani nevnímá jako problém, postupem času mi to začalo připadat spíše jako jistý způsob sebepoškozování.
Pak jsem ale zjistil že jsou to už 2 roky, k tomu její traumata způsobovaná bývalým přítelem a tak dále...
Zase se mi to spojilo a teď je jasné že zde nehraje roli žádný logický důvod, ale jde jen a pouze o závislost na perníku.
Přestat chce, je ale moc slabá na to aby dokázala sama sebe držet nad vodou. Plácá se v tom jak kapr na suchu, přestat ale chce.
Z místa kde žije, a pracuje to na ní volá z každého rohu, a ji tak stačí poslat 1 SMS a za 5 minut má co potřebuje.
Ve chvílích kdy na to má chuť + ji něco rozhodí v sobě nemá takovou oporu aby odolala.
Brečí, že se sama sobě hnusí, a že to nechápe. Mluví často o "temnotě". A o tom že chce žít normálně.

Pomohl jsem ji, vzal jsem si dovolenou na 14 dní a byl jsem jenom s ní, včetně její práce, prostě od rána do večera aby nebyla ani na chvilku sama.
Pomohlo to, zvládlo se to docela v pořádku. Byla vděčná, sama sebe dokázala zastavit aby na mě nebyla zlá, když se chystala být. Víme proč...
Myslel jsem si že z nejhoršího byla venku.
Myslel.
Vydrželo to bohužel jenom těch 14 dní.
Ona si myslela že už je to dobrý, že už může nebo co. Moje slova jsou v tomhle zbytečná... nechápe že je to na celý život.

Tyhle 14 ti denní odvykaci kůry měla za tu dobu co jsme spolu 2. A vždy se k tomu vrátila.
Bála se mi to říct, nebo se asi spíš styděla.

Do jejího života vidím moc dobře, a vím že pravá odvykačka nemá smysl. Nešla by tam, už jenom kvůli tomu že její rodina by ji odsoudila.
Vzít ji ke mě domů taky nemá smysl, moje maminka je člověk pro silné povahy, a ne pro ty kteří potřebují pomoct. Taky má pořád práci na místě činu. Tím bych ji neuhlidal.
Ultimátum nemá smysl, protože to za A neumím a za B je podle mě na to moc hrdá aby ultimátum mohla přijmout.
Jediné co mě napadá, je zařídit bydlení někde kde nebude mít nikoho ( což ostatně nemá, jediný kdo o ní něco ví jsem já, její přátelé jsou jen křoví které nabrala časem a fetuje s nimi, opora žádná, ona je tam ta opora ).
Dát ji možnost nového startu, je to ale kostrbaté. Bojím se že by mi to pak mohla vyčíst, nebo utéct a tak dále, jelikož její hlavní důvod užívání je léčba stresu.

A co se týče mě, že začátku jsem s ní párkrát měl, než mi došlo že realita není taková, že s tím nemá problém, jenom o tom neví a nepriznava si to.
U marihuany jsem zůstal od rozchodu s ex.

Snad jsem to nenapsal kostrbatě, a jde z toho pochopit tak nějak co se děje a čím procházím. Nevím ani jestli to sem patří, ale nic jiného kam by mi to přišlo vhodné napsat jsem nenašel.
Zároveň jsem to využil jako jistou formu terapie se moci takhle vypsat, nicméně moje problémy to neřeší.

Nevím jestli jsou moje očí jenom zaslepené, a nebo jestli je naděje.
Mockrát děkuji za jakékoliv zpětné vazby, budu za ně vděčný.
S pozdravem Jakub.

Zpět